Vítá vás
Přijď a Potkej
Kdo nezarli nemiluje? jak jste vy na to?
Odpovědi do této diskuse
-
Permalink Odpověď přidal(a) Michal Zemin na
-
Taky nesouhlasim...
Podle mě je žárlivost vyjádřením nedůvěry.
Mrzí mě, že přátelé z obou táborů pohlaví mají své partnery žárlivce... ono se to nemusí projevovat scénami, ale tím, že mlje kamarádka, která jde se mnou na kafe musí svému partnerovi říct, že jde s kamarádkou a nemůže říct, že si jde s kamarádem posedět. Nebo naopak.
Nejhorší případ je, většinou to vidím u žen. Mám pozvání na narozeniny, kde vím, že by se mezi Těmi lidmi přítelkyně nebavila, tak jí řeknu lásko - bude tam ten ten a ten a vím, že je moc nemusíš, nechceš si udělat program pro sebe abys neměla otrávený večer? Tak jdi se svými přáteli a pak se sejdeme. Co ty na to lásko.
Láska se rozhodne, že nikam nepůjde a pak mě říká, že jí tam nechci protože tam bude určitě nějaká ženská a je z toho scéna, nebo v mírnějším případě si myslí, že jí tam jen nechci :-).
Takto bych v příkladování pokračovat do nekonečna...
Doplním v káždém vztahu musí být 4 základní věci: Láska, Sex, Přátelství a Důvěra, pokud něco z toho je i v mírném nepořádku, tak v tom ani nepokračujte. Pak buď trápíte sebe nebo v horším případě toho druhého.
:-)
-
-
To je to přátelství...
-
Permalink Odpověď přidal(a) Marco na
-
Ja si myslim ze zdrava zarlivost je i zpusob dat nekomu ze milujes...tak jasne ze zarlivost nemusi preskocit hranici...to ano ale zdrava zarlivost prida k lasce vic chut...
-
Permalink Odpověď přidal(a) Lucass na
-
Já si myslím, že žárlivost souvisí spíš s majetnickými sklony než s tím, jak projevovat druhému lásku/city/pocity a jak psal Michal, tak to i ve vztahu nastaví určité pochybnosti.
Na druhou stranu je fakt, že spousta slečen ráda provokuje svého partnera, aby v něm trochu žárlivosti, coby důkaz lásky, vyprovokovala. Bohužel se to pak zvrtne a jsou z toho žárlivé divadelní scény ať už na veřejnosti, tak v soukromí. Zbytečná provokace vedoucí k nedůvěře, vzájemnému osočování, psychickým nátlakům a nakonec rozpadu vztahu, který se mohl vyvíjet jinak. Přitom tomu vždy lze předejít upřímností a hlavně komunikací, která v mnoha vztazích, a to nejen partnerských, chybí (např. "kamarádce řeknu vše, co se mi na partnerovi nelíbí, ale jemu samotnému neřeknu nic a radši to budu v sobě dusit, až mi dojde trpělivost a vybouchnu"). A stačí si to jen uvědomit a jednat vždy narovinu a jít na to tzv. od lesa, selským rozumem, bez pocitu, že podrážím svou hrdost...
Akorát mi přijde, že je toto věčné téma, které se řeší dnes a denně, dokolečka dokola, protože ve vztahu vždy chce jeden být tahoun a druhým trošku manipulovat, byť se naoko oba tváří, že jsou rovnocenní partneři. Nabízí se možná další otázka či téma: existuje ve vztahu rovnocennost, nebo se vždy jedná o jakousi formu soupeření (možná toto někdo založte, pokud na to budete chtít reagovat)?
-
Permalink Odpověď přidal(a) Alena Š. na
-
Mě právě jeden vztah skončil na tom, že jsem málo žárlila. Nechala jsem přítele, ať si chodí na jaké večírky chce ("to je jen pro lidi z našeho ročníku, víš??" "Ok, lásko, mě ty tvoje spolužačky stejně nebavěj, radši si dočtu tu zajímavou knížku"), nedělala jsem scény ani když u nás doma přespala jeho kamarádka, která se stavila na kus řeči a promeškala poslední metro (a já byla tou dobou 150 km daleko)... Prostě jsem mu důvěřovala a upřímně říkala věci tak, jak jsou.
Nikdy mě nepodvedl, ale náš vztah skončil na tom, že jak si dělal úplně co chtěl a trávil víc a víc času s jinými lidmi, tak se mi tak nějak odcizil a teď už spolu nemůžeme být. A taky mi občas vyčítal, že to moje nežárlení si vysvětluje spíš jako nezájem. A já mu přitom jen chtěla dát prostor k rozletu.
Tak já nevím... kde je ta hranice, kdy mírné žárlení udržuje ve vztahu jiskry a kdy se z toho stává psycho.
-
-
Ahoj,
tento důvod k rozchodu mi připomíná podobnou hlášku typu "když on je moc hodný". Těžko říct, kde je ta mez tolerance a žárlivosti vedoucí k udržení vztahu v určitých obrátkách, aby se z toho nestalo jen "obyčejné" soužití. Jenže partneři se dávají dohromady právě kvůli tomu, nebo se pletu?
Každopádně, pokud si mohu dovolit reagovat konkrétně na tvůj vztah, je fakt, že když jste měli každý jiné zájmy, tak by se to dříve či později stejně projevilo. Já zastávám heslo, že všechno zlé, tj. ten rozchod, je k něčemu dobré a člověk si z toho má vzít oboje - pozitiva i negativa... Jsou to zkušenosti, na kterých lze jen dále stavět, byť zrovna v tomto případě zřejmě nemáš pocit, žes něco dělala špatně... A tak chápu, že tam může být zklamání, zvláště pokud tam byla nějaká očekávání, která nedopadla...
L.
-
-
Ne, já nejsem zklamaná :o) Mě ten vztah strašně moc dal a ponesu si dál samé dobré vzpomínky a zkušenosti.
Jen jsem tím reagovala na obecně uznávaný úzus, že přemíra žárlení škodí. Přemíra tolerance očividně taky...
-
-
Ta hranice kde je? To je prece jak se stavi vztah...ja si myslim ze ve vztahu hlavne kdyz je vazny vztah je na prvnim miste uprimnost a vernost a jasne i duvera...ja mluvim podle ceho jsem zazil ja tady v Praze nebo spis v CR..proste kdyz jsem veril partnerce pak bohuzel jsem byl zklamany, je to pekne kdyz kluk ma kamaradky a holka ma kamaradi...ale nekdy se stane ze jsou "kamaradi taky radi"...jo jsem pro kamaradstvi ale i v tom je hranice...mit k partnerce nebo k partnerovi ohled...jinak uz neni vazny vztah ale jenom si uzivat...jednou za cas...
© 2024 Created by Martin (PaP).
Využívá technologii
