Vítá vás
Přijď a Potkej
Vysoká lana 18.9.2010
SLÁVA, MÁME TO ZA SEBOU!!!
Hned v úvodu se nás ujaly dvě sympatické instruktorky a vysvětlily, na co se vlastně můžeme těšit. Začínali jsme velmi zvolna - přechod klády představující Karlův most pod kterým teče řeka Nil plná krokodýlů, kteří byli nacpaní k prasknutí končetinami předchozích návštěvníků, takže na naše nožky, občas v Nilu smočené, neměli sebemenší chuť. Poté totéž, už ve skupince, kdy každý druhý byl "slepý" či ve dvojici, kdy každý šel z protilehlé strany a uprostřed se musel druhému vyhnout. Leháro, řeklo by se. A proto jsme mohli přejít k tzv. nízkým lanům. To jsou překážky, na kterých není třeba jištění lany, stačí pozornost kamarádů. Překážky jsou jen několik centimetrů nad zemí. Jaké však bylo překvapení, když jsme vlezli do lan a ztratili pevnou půdu pod nohama. Najednou visíme jednou nohou ve smyčce, druhá noha ve vzduchu a ani za nic se nedaří ji přemístit do druhé smyčky, která je jen pár centimetrů vedle... Nebo průlez dvěmi zkříženými provazy, kdy lano, na které "nastupujete" je taženo nahoru a lano, kterého se nahoře přidržujete zcela zákeřně klesá dolů a vy musíte uprostřed překážky nějakým pro mě naprosto neznámým způsobem přehodit ruce za nohy... A protože čas utíká velmi rychle, tak se přesunujeme na trenažér, kde po chvíli všichni úspěšně zvládáme základy jištění, abychom se vzápětí přesunuli na zlatý hřeb odpoledne - VYSOKÁ LANA. A ta byla zatraceně vysoká!!! Možná se mýlím, ale mně to připadalo minimálně 8 metrů. Už při šplhání nahoru se vám srdce rozbuší do zběsilého techno rytmu. Nahoře, když máte opustit "bezpečí" sloupu a postavit se na lano, najednou zjistíte, co všechno se vám může třást. Nejen nohy a ruce, ale doslova všechno. A to ještě musíte vydržet na svého parťáka, protože jsme na týmových překážkách, které sami nezvládnete. Dobrá, oba jste nahoře a myslíte jen na jediné - RYCHLE MĚ SUNDEJTE. Jenže to nejde. Musíme se překonat a vyrazit na druhou stranu. NE, NEJDU!!! Ze zdola fandí kamarádi - neboj, to dáš, aspoň kousek. Fakt dobráci. A už je to tady! Podobně jako po Armstrongově vstupu na Měsíc - malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo. A ještě jeden. A další. Pomaloučku se suneme dál. Tělo, zavěšené v celotělovém úvazku, zběsile tančí po tenkém ocelovém laně v rytmu Parkinsonovy choroby, na rukách se potí snad i nehty, oči strachy vylézají z důlků a zdola by se dal registrovat dav přihlížejících. Pokud by ovšem byl čas cokoliv registrovat. Každý z nás je na jiné překážce, každý se snaží překážku překonat už jen proto, že na něm je závislý ten druhý. Někomu se to daří více, někomu (mně) méně, ale nikdo to nevzdává. Snad každý minimálně jednou padá a zjišťuje, že kamarádům dole může věřit, protože ho jistí. Čas je ale neúprosný a tak se někteří přesunují na závěrečný skok, ze kterého se klube spíš obří houpačka než skok, ale i tak to chce notnou dávku odvahy. Je už dávno po sedmnácté hodině, kdy jsme měli končit, když sundaváme a odevzdáváme úvazky a s třesoucími se koleny se přesunujeme do hospůdky. Třes rukou naštěstí odezněl rychle a tak jsme ani moc tekutin nevylili.
Doufám, že se vám akce líbila a užili jste si ji. Děkuju, že jste přišli a budu se těšit na někdy příště. A co dodat na závěr? Snad jen: DRŽ HUBU!!!
Znalí pochopí, neznalí prominou... Snad pochopí příště...
Hned v úvodu se nás ujaly dvě sympatické instruktorky a vysvětlily, na co se vlastně můžeme těšit. Začínali jsme velmi zvolna - přechod klády představující Karlův most pod kterým teče řeka Nil plná krokodýlů, kteří byli nacpaní k prasknutí končetinami předchozích návštěvníků, takže na naše nožky, občas v Nilu smočené, neměli sebemenší chuť. Poté totéž, už ve skupince, kdy každý druhý byl "slepý" či ve dvojici, kdy každý šel z protilehlé strany a uprostřed se musel druhému vyhnout. Leháro, řeklo by se. A proto jsme mohli přejít k tzv. nízkým lanům. To jsou překážky, na kterých není třeba jištění lany, stačí pozornost kamarádů. Překážky jsou jen několik centimetrů nad zemí. Jaké však bylo překvapení, když jsme vlezli do lan a ztratili pevnou půdu pod nohama. Najednou visíme jednou nohou ve smyčce, druhá noha ve vzduchu a ani za nic se nedaří ji přemístit do druhé smyčky, která je jen pár centimetrů vedle... Nebo průlez dvěmi zkříženými provazy, kdy lano, na které "nastupujete" je taženo nahoru a lano, kterého se nahoře přidržujete zcela zákeřně klesá dolů a vy musíte uprostřed překážky nějakým pro mě naprosto neznámým způsobem přehodit ruce za nohy... A protože čas utíká velmi rychle, tak se přesunujeme na trenažér, kde po chvíli všichni úspěšně zvládáme základy jištění, abychom se vzápětí přesunuli na zlatý hřeb odpoledne - VYSOKÁ LANA. A ta byla zatraceně vysoká!!! Možná se mýlím, ale mně to připadalo minimálně 8 metrů. Už při šplhání nahoru se vám srdce rozbuší do zběsilého techno rytmu. Nahoře, když máte opustit "bezpečí" sloupu a postavit se na lano, najednou zjistíte, co všechno se vám může třást. Nejen nohy a ruce, ale doslova všechno. A to ještě musíte vydržet na svého parťáka, protože jsme na týmových překážkách, které sami nezvládnete. Dobrá, oba jste nahoře a myslíte jen na jediné - RYCHLE MĚ SUNDEJTE. Jenže to nejde. Musíme se překonat a vyrazit na druhou stranu. NE, NEJDU!!! Ze zdola fandí kamarádi - neboj, to dáš, aspoň kousek. Fakt dobráci. A už je to tady! Podobně jako po Armstrongově vstupu na Měsíc - malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo. A ještě jeden. A další. Pomaloučku se suneme dál. Tělo, zavěšené v celotělovém úvazku, zběsile tančí po tenkém ocelovém laně v rytmu Parkinsonovy choroby, na rukách se potí snad i nehty, oči strachy vylézají z důlků a zdola by se dal registrovat dav přihlížejících. Pokud by ovšem byl čas cokoliv registrovat. Každý z nás je na jiné překážce, každý se snaží překážku překonat už jen proto, že na něm je závislý ten druhý. Někomu se to daří více, někomu (mně) méně, ale nikdo to nevzdává. Snad každý minimálně jednou padá a zjišťuje, že kamarádům dole může věřit, protože ho jistí. Čas je ale neúprosný a tak se někteří přesunují na závěrečný skok, ze kterého se klube spíš obří houpačka než skok, ale i tak to chce notnou dávku odvahy. Je už dávno po sedmnácté hodině, kdy jsme měli končit, když sundaváme a odevzdáváme úvazky a s třesoucími se koleny se přesunujeme do hospůdky. Třes rukou naštěstí odezněl rychle a tak jsme ani moc tekutin nevylili.
Doufám, že se vám akce líbila a užili jste si ji. Děkuju, že jste přišli a budu se těšit na někdy příště. A co dodat na závěr? Snad jen: DRŽ HUBU!!!
Znalí pochopí, neznalí prominou... Snad pochopí příště...
Zobrazení: 128
Odpovědi do této diskuse
-
Permalink Odpověď přidal(a) Láďa B. na
-
A tu je ještě také pár fotek :-)
http://ladislav.brychta.info/cz/clanky/2010_09_18_Lanove_centrum_PaP
-
Permalink Odpověď přidal(a) chalupa (Petr) na
-
Asi nejobsáhlejší, alespoň zatím, fotogalerie od Wyjerky...
http://picasaweb.google.cz/109708550446385278873/LanoveCentrum189#
-
Permalink Odpověď přidal(a) Veronique na
-
Bylo to geniální!! Díky všem za jištění a skvělou společnost :-)
-
Permalink Odpověď přidal(a) Andrea B. na
-
Ahoj Péťo, napsal jsi to naprosto přesně a opět vtipně, tak tu sedím v práci a směju se sama za stolem :))) Já naopak vždy lezla na atrakce typu "volný pád" a "centrifuga", nicméně proti Lanovému centru je to fakt sranda. Nikdy jsem se tak hrozně nebála, ale ráda se zúčtastním další lekce. Ještě bych chtěla vyzkoušet ty samostatné překážky a pak, myslím, mám do konce života vystaráno a tenhle druh zábavy už nezkusím :)))))))))
-
Permalink Odpověď přidal(a) JANAS na
-
Zcela souhlasim, prima akce. Jen jsem mela pocit, ze se toho, diky uvodu, moc nestihlo. Kdyz se mi zacalo libit ve vzduchu, tak byl konec. Takze priste rovnou na vec, kdyz jsme si uz vsichni prosli instruktazi :-)
-
Permalink Odpověď přidal(a) Hanka D na
-
Tak až teď po popisu akce mé spolupracovnici jsem zjistila, že jsem se bála víc než jsem si myslela :-D Ještě teď citím mé sevřené vnitřnosti a třes :-) Ale ten nádherný pocit, že jsem to dokázala a obdiv všech komu to vyprávím..... No musím si klepat na rameno :-)))))) Ale bez jištění bych to nezvládla takže děkuji všem u koho jsem visela :-) A děkuji Péťovi za zorganizování akce.
-
-
Výborná akce, díky moc všem (organizátorovi Petrovi, jističům a jističkám :-) i ostatním), doufám že někdy bude pokračování. Škoda že jsme tam nemohli být ještě o pár hodin dýl, ale to by jsme neměli na co se těšit zase příště. Z poslední houpačky na závěr jsem se ještě v hospodě dával dokupy, ale tahle akce prostě neměla chybu :-)
-
Permalink Odpověď přidal(a) Olga T. na
-
super akce, jen škoda že jsme trávili tolik času na zemi.... Určitě by bylo fajn vyzkoušet příště i ty individuální překážky :-)
-
Permalink Odpověď přidal(a) JiříK na
-
Člověče, tys měl být spisovatel :) Tebe je na plyn škoda :) Díky za akci a třeba zase příště ;)
-
Permalink Odpověď přidal(a) Láďa Kolář na
-
Ahojky, opravdu to bylo přesně tak jak popisuješ:-) takže super.Taky všem děkuji za jištění a všechny Vás rád uvidím při další podobné akci:-))
-
Permalink Odpověď přidal(a) Anicka na
-
Petře!!!!!! ...právě jsem se vysmála jedné naší zákaznici do očí (to je tak, když si čtu v pracovní době tvoje komentáře :))
Nejvíc se ztotožňuju s výrokem NE, NEJDU!!! v úvodním Petrově článku...
Na jaře jdeme znova, ne? Tentokrát bez úvodních zdržovaček... těším se!
© 2024 Created by Martin (PaP).
Využívá technologii
